Domů

Domů > Články > Minireportáž z Honzíkové cesty a la Vidurius

info@bezbarier.cz

Minireportáž z Honzíkové cesty a la Vidurius

   Naše staré ojeté auto dosáhlo opravdu kapalného skupenství a proto, aby nám s ní děda mráz neudělal jednu velkou hroudu ledu, dovezli jsme jí, nejspíše definitívně, do rodné haldy (Ostrava). V touze po velkém dobrodružství a mozná taky trochu k neuctě k životu samému, jsem tedy za zpátecni cestu (cíl Brno) zvolil nebezpečím vonicí cestu vlakem. S několikerých spastických úst jsem zaslechl opravdu nebezpečně znějící příběhy o zamklých plošinách od kterých měl klíče, jen předem určený pracovník o kterém nikdo, téměř záhadně, neměl ani ponětí. Slyšel neskutečné zkazky o prohnutých šlachovitých (!) zádech 6 aiznboňáků, kteří snášeli električák i s obsahem z poštovního vagónu apod. Tahle zkušenost mi ještě chybí! Zajásal jsem. Není nad adrenalinové sporty!

Vzal jsem to velmi poctivě. Na internetu jsem si vyhledal vlaky s logem vozíčkáře. Nakonec jsem si vybral raději ten, který končí v Brně. Přestože celonoční posezení nad 2 decy levné vodky v použité plastničce od kafe společně s tklivými příběhy Plzeňských bezdomovců mi není úplně proti mysli, přece jenom jsem chtěl (alespoň) poprvé vystoupit opravdu v Brně (ačkoliv, jsem očekával, že to nejspíše budu muset spojit s nedobrovolnou exkurzí depa). Byl jsem dobře instruován, takže jsem věděl, ze se to musí hlásit nejméně 3 dny předem. Na hlavním nádraží se o mé existenci dozvěděli v úterý s tím, že je vše v pořádku a že ještě zavolají a potvrdí to. Kdyz do neděle, kdy byl den D, stále nikdo nevolal, poněkud nervozní rodiče osobně dojeli na nádraží, kde jak jistě tušíte neměli nic hlášeno. Inu uklidnili je, že přece jenom je ten vlak standardně s vagónem pro behindety, takže oni jen přistaví plošinu.

Tak jsem tedy v neděli před šestou hodinou, po té, co jsem investoval do Českých drah celých 65 korun, stáli před nádražím a k nám se blížila pracovnice v civilu, s nakupní taškou v ruce, budeme jí říkat třeba Maruška. Maruška šla rázným krokem s námi až na na II. nástupiště, kde před tím klíčem osvobodila zvedák s hrozivě vypadající klece, v jakých se obyčejně v Zoo ukrývá biologický obsah. Trochu nemotornými pohyby jej dotlačila až na perón a pak jej velmi zvědavě začala zkoumat. Evidentně ho viděla poprvé. Do odjezdu vlaku zbývalo asi 15 minut. Maruška nervozně přešlapovala a pak nejspíše s příšernou vidinou toho, že už v Tescu na ní nezbudou krutí prsa v akční ceně, nevydržela tíhu situace a doběhla si pro uniformovanou kolegyni Andulu. Ta už když se k nám blížila dávala velmi afektovanými neverbálními projevy najevo, že má o zvedáku podobné hluboké znalosti jako Maruška a že je to bordel, že jí to nikdy nikdo neukázal. Andulka přišla až k nám a k afektovaným pohybům přidala navíc neméně afektovaný tón hlasu. Začala bádat nad opravdu "velmi komplikovaným" mechanismem a zkoušela, k čemu jsou asi všechny tyto páky. Pak se zarazila a vyjekla: "Panebože, dyť já ani nevím, kerý je to vagón?", na čež odběhla (da-li se tomu tak říct) někam do tmy a vrátila se již klidnější s informací, že druhý. Co se nestalo? Oranžovému popojíždědlu, jemuž jsem záviděl barvu, ale určitě ne design a už vůbec ne korpulentní řidičku, která nabízela svým kolegyním svou technickou pomoc. Zaradoval jsem se, protože ty tři "odbornice" dohromady, by dali téměř jeden kompletní mužský mozek, ale Andula s Maruškou arogantně odmítli. Ale abych jim nekřivdil, ty dvě za pomoci táty, švagra a 5ti letého synovce Honzy, nakonec velmi rychle pochopili systém a zdárně mě vykatapultovali do prostoru vagónu. S pomocí výpravčího jsem se dostal do opravdu úzkého kupé, kde ač mi oddělal dvě sedadla, přece jenom prostor nestačil na to, abych nesedel "na štorc". Když jsme dojeli do Studénky, tak jsem měl pocit, že jsme přejeli řeku Styx a ja vidím duše zemřelých. Ale nakonec po mém úleku mi bylo vysvětleno, ze se jen v okýnku odrážel Mates s Lucy, kteří se prišli podívat na převoz zveře. Každopádně ve Studénce nastoupila Sju, Skim - jeji bracha s jeho holkou, takže bylo veselo až do Brna a ačkoliv jsem to neočekával již se nic mimořádného nestalo. Jakmile jsme přijeli do Brna snažil jsem se co nejrychleji dostat do prostoru, odkud jsem prijel. No nějakou dobu to trvalo, protože na chodbičce se usídlilo vojsko. Chvíli jsem tedy čekal před dveřmi až mě našel překvapený průvodčí se slovy, že na mě úplně zapomněl. Tak otevřel dvěře a koukal na všechny strany ale plošina nikde. Uz jsem si začal připravovat otázky na které se zeptám sympatických posunovačů v depu, když se postarší průvodčí rozhodl vyhledat "plošináře" sám. Nakonec ho teda asi po 10 minutách našel a ten se mi omlouval, že původně měli napsáno, že přijedu ale pak to zas nějak zrušili. Dolů jsem se dostal bez problému a byl jsem za to vděčný. No co dodat? Zážitek stál jistě za to. Každopádně si ho možná brzy zopakuji.





Doporučené rozlišení 800x600, MSIE 5.0.