Domů

Domů > Články > Handicapovaní a taxislužba, hudba budoucnosti

info@bezbarier.cz

Handicapovaní a taxislužba, hudba budoucnosti

   Cestování handicapovaných, ale i starších a méně pohyblivých lidí – to je stále problém, i když ve veřejné dopravě se už pro jeho řešení dost udělalo. V mnoha zemích – a do jisté míry i u nás – se podařilo přepravu osob se sníženou pohyblivostí a orientací výrazně upravit legislativně, poměrně zdařile jsou vyřešeny i technické problémy – bezbariérové přístupy, nízkopodlažní vozy tramvají, autobusů či trolejbusů a metra, upravené železniční vagony či letadla.


Co ale v mnoha zemích úpravám, ať technickým nebo právním poměrně úspěšně vzdoruje, to jsou taxislužby. Přitom právě taxíkáři jsou obvykle připraveni sloužit zákazníkům ve dne v noci a „od dveří ke dveřím“, ovšem těm zdravým a movitým.
Již v roce 1992 přijali ministři dopravy zemí OECD rezoluci o zpřístupnění taxislužeb postiženým. Na základě této rezoluce (CEMT) se potom několik let zpracovávala studie, která měla odpovědět na otázku, jak to ekonomicky udělat, aby osoby se sníženou pohyblivostí a orientací mohly používat služeb taxíků. Všechny země se totiž shodly na tom, že je nutno ctít soukromý charakter těchto služeb a jejich závislost na principech tržní ekonomiky.
Zkoumal se park taxivozů v jednotlivých zemích, typy vozidel, jejich technické možnosti, vývoj počtu taxíků a taxidopravy, možné daňové výhody při nákupu nebo úpravě vozidla pro služby postiženým, státní subvence majitelům takových taxivozů či těm, kteří přepravují postižené, také jak často jsou tyto služby vyžadovány a využívány atd.
Studie zveřejněná v roce 2001 ukázala, že nejdále v „pacifikaci“ taxikářů pokročily severské země. Je to ovšem tím, že jejich tzv. sociální stát, ať už prostřednictvím nemocenského pojištění nebo místních úřadů financují uživatelům taxislužeb až devadesát procent jízdného. Finsko a Švédsko mají tzv. Speciální národní službu pro tělesně postižené (STS). Využívá ji asi 5 % všeho obyvatelstva a taxíky jsou hlavním dopravním prostředkem pro handicapované. Ve Finsku například mají všechny osoby těžce zdravotně postižené právo na dopravu taxíkem do práce, do školy a zpět po všechny dny a 18 jednoduchých jízd za měsíc podle vlastního uvážení. Cesty do a z nemocnice jsou zdarma.
Subvencování taxíkářů či uživatelů taxíků funguje i ve Velké Británii. Existují zde tzv. taxikarty, poukázky, jejichž hodnota i možnost použití se ovšem liší od jednoho správního celku k druhému, jinde se postiženým vydávají žetony, kterými lze platit nejen v taxi, ale i v prostředcích veřejné dopravy a přijímá je asi čtyřicet ze sto padesáti dopravních společností ve Velké Británii.
Ve Francii naopak mají postižení s taxíky špatné zkušenosti, dokonce prý je zde taxikáři odmítáno až 40 % zájemců o dopravu taxíkem, respektive odmítnuta byla pomoc při nastupování do taxíku – ale studie současně upozorňuje, že to nemusí být neochota, ne každý taxikář může být tělesně způsobilý takovou nelehkou pomoc poskytnout.
Celkově lze říci, že většina vyspělých zemí o těchto věcech nejen přemýšlí, ale také poskytuje nějaké subvence taxíkářům nebo postiženým, a to zejména pro přepravu postižných dětí do školních zařízení. Ukazuje se také zajímavá věc: Tam, kde je tato přeprava stvrzena legislativou, například ve Švédsku, Finsku, Nizozemí nebo v Quebecu v Kanadě, tak příjem z těchto služeb tvoří podstatnou část příjmů taxikářů – v Nizozemí 43 %, ve Švédsku 53 %, ve Velké Británii asi 10 %.

Jaká je situace u nás.
Nejprve bychom měli říci, že pokud jde o dopravu do zdravotnických zařízení, tak je samozřejmě zdarma, resp. platí se z nemocenského pojištění. Ovšem na dopravu kamkoli jinam běžnou taxislužbou žádné slevy pro postižené nebo méně pohyblivé seniory neplatí. Situace není, bohužel, ani na pořadu dne.
Snad bychom mohli uvést aspoň některé pokusy o přepravu postižených jinak než veřejnou hromadnou dopravou (ta v některých městech funguje ve firmě speciálních autobusových linek se dvěma či třemi spoji denně). Doplňkovou přepravu po pevné i volné trase na zavolání provozuje v Hradci Králové sdružení DOSIO, u nějž si mohou auto objednat všichni držitelé průkazek ZTP/P a těžce pohybliví držitelé průkazek ZTP, v Liberci poskytuje podobné služby obecně prospěšná společnost MCU, v Teplicích Arkádie, v Plzni Sdružení pro tělesně postižené, v Praze sdružení POV, v Olomouci Spolek vozíčkářů TREND a olomoucká Charita. V Táboře existuje Sdružení pro osobní asistenci a nezávislý život SONAZ, které vlastní jedno vozidlo pro vozíčkáře, fungující jako taxi. Speciálně upravený automobil, který je si možno objednat, má o. p. s. Handicap v Pradubicích.

Obecně však lze říci, že vztah taxislužeb k handicapovaným čeká v českých zemích na řešení.


Ing. Alena Houserová
Centrum dopravního výzkumu

Doporučené rozlišení 800x600, MSIE 5.0.